Žít, to je nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí jenom existuje.

Za pár kaček

23. listopadu 2009 v 18:59 | Seina |  Hromady textu
↓↓↓


"Prosím tě zpomal!" zakřičela dívka.
"Nemůžu, chceš, aby nás chytili nebo co?" odpověděl jí chlapec vedle, řídící auto.
"To ne, ale neměls krást!"
"Musel jsem, už mám hlad a nemáme peníze." odsekl chlapec a zpomalil.
"Chvíli bys to vydržel. A proč vůbec-"
"No vidíš, co děláš, zase je máme za zadkem!" zařval na ni a opět šlápl na plyn.
"Jak co dělám? Takže za všechno zase můžu jenom já." zasmála se ironicky.
"Drž se, zkusím je setřást." přikázal jí a za zatáčkou prudce vjel na polní cestu pro traktory.
"Hahá," vyjekl "a máme je, jedou dál a my se napojíme na hlavní a jedem zpátky." řekl vítězně. "Jakej sem zlato? No?"
"Jo skvělej, ale už snad můžeš zpomalit. Malý se to určitě nelíbí."
"Nebo malýmu." dodal a jednou rukou jemně pohladil dívčino bříško.
"Nebo malýmu." zopakovala a povzdechla si "Tak zpomalíš?" naléhala.
"Ještě nejsme tak daleko."

Chvíli bylo ticho, chlapec se soustředil na řízení a pochutnával si na ukradené bagetě. Dívka byla unavená, oční víčka jí pomalu klesala níž a níž. Stále se však dívala z okýnka na mihotající se krajinu. Srdce jí už nebušilo tak rychle, nejhorší měli za sebou. Těšila se na nový život, v novém domě se svou nastávající rodinou.
Zase se jí zvedl žaludek. Rychlou jízdu nesnášela už od malička. Nemohla se dočkat, až zastaví někde v hotelu a konečně si odpočinou. V tu chvíli dívka usnula.
Probudila ji hlasitá rána hromu. Promnula si oči a zimou si zapla mikinu blíže ke krku.
"Už jsi vzhůru zlato?" pousmál se chlapec.
"Hmm, už jsme na dálnici?" zeptala se rozespale.
"Ještě ne, ale za chvilku tam budeme."
Dívka jen přikývla. Náhle zbledla jako stěna a po celém těle ji polil studený pot. Znovu se jí zvedl žaludek.
"Je ti špatně?" zeptal se sklesle.
"Jo." procedila mezi zuby a zhluboka se nadechla.
"Otevři si okýnko." poradil jí.
Dívka opatrně zatáhla za kličku "Nejde to!"
"Ukaž." řekl chlapec a natáhl se k okýnku.
"Pozor!" zaječela hrůzou dívka, když uviděla dvě oslňující světla, jedoucí přímo k nim.
Všechno se seběhlo příliš rychle…
Chlapec se lekl, rychle otočil volant a autu se jen tak-tak vyhnul. To v klidu odjelo svou cestou.
Oni sami se však velkou rychlostí řítili napospas obrovskému stromu.
S velkou ránou praskajícího kovu a dřeva, auto zůstalo stát.

Na chvíli nastalo hrobové ticho. Jen proudy deště s cvakáním a bubnováním dopadaly na už dost promáčenou silnici a kusy rozbitého auta. Měsíc osvěcoval tu strašnou událost, jako by chtěl ostatním ukázat následky lidské hlouposti a neopatrnosti, však nebylo komu. Nikdo světlo nepotřeboval.
Po chvíli se mezi kusy šrotu vyhrabal chlapec, který před tím řídil auto.
"Sakra!" zaklel a pak začal pátrat po své manželce.
"Moniko? Jsi v pořádku?" zeptal se strachy, s prosbou, aby mu odpověděla.
Bylo ticho.
Nahmatal po tmě její tvář a pohladil ji. "Řekni něco."
"Něco", zašeptala dívka.
"Moni," usmál se, "není ti nic?" zeptala se ještě tišeji.
"Ne, jenom pár škrábanců a odřenin." uklidnil ji a objal.
Narazil ovšem na něco mokrého a teplého na jejím břiše. "Panebože, ty krvácíš!" zalapal po dechu.
"Já vím. Nevšímej si toho." řekla tiše a klidně. Hlas se jí však třásl, stejně jako její tělo. Opatrně a stěží dýchala, jako by jí něco svíralo hrdlo.
"Zajedu pro pomoc." řekl odhodlaně.
" Ne!" zastavila ho.
"Musím, nenechám tě-"
"Pššš," řekla a položila mu ukazováček na rty, "nemocnice je daleko, něž… než někoho najdeš…" řekla a znovu se pomalu nadechla, pak pokračovala: "Nechci tu zůstat sama, teď ne!"
"Nemůžu tady jen tak sedět. Potřebuješ pomoc." přesvědčoval ji.
"Prosím! Bude to jen chvilka." Naskočila jí husí kůže a bolestí zavřela oči. Když je opět otevřela, chlapec už nezadržel slzy.
"Drž mě." prosila. Chlapec neváhal a objal ji. Pak ji něžně políbil. Dívka jen pootevřela rty. Na nic víc už neměla sílu.
Chlapec se po chvíli odtáhl, ale stále jí držel v náručí.
Dívka se na něj usmála. Pak zavřela oči a naposledy s úsměvem na rtech vydechla.

"Moniko! Ne ty ne!" rozkřičel se žalostně, ale jeho hlas se ztratil hluboko v temnotě.

Poznámky: Moje úplně první jednodílná povídka, která kdy spatřila svět. Rychle jsem něco potřebovala zveřejnit na ourstrories, a tak jsem si sedla a za pár desítek minut byla na světě.
Smutný konec, co se dá dělat, někdy se to stává... bohužel docela často.
Budu ráda za vaše komentáře, názory, připomínky a pochvaly.
Vaše Seina
 


Komentáře

1 wendy-12 | Web | 23. listopadu 2009 v 19:10 | Reagovat

ahojky sabinko mám nový blog tak se tam podívej Wendy-12 bylálí Mončičák

2 Piperka | Web | 23. listopadu 2009 v 19:41 | Reagovat

Určitě si to ještě dneska přečtu.. nebo až budu mít čas;-)

3 Kashenka | Web | 23. listopadu 2009 v 19:58 | Reagovat

pane bože to bylo krásný,sice to mělo smutný konec,ale opravdu se ti to povedlo.teda Sabi ty jsi strašně šikovná krsáně fotíš a píšeš nádherný příběhy,jsi opravdu velká šikulka :-)

4 Lenča | Web | 24. listopadu 2009 v 14:41 | Reagovat

To je smutný a krásný zároveň plno pocitů v pár řádcích opravdu moc pěkná povídka která si zaslouží pochvalu.

5 Darkie the Night | Web | 24. listopadu 2009 v 19:53 | Reagovat

moc jsem od tebe nečetla.. ale píšeš fajn, hezky... tenhle krátký příběh je smutný, škoda,  chtěla bych si přečíst něco veselého.. ale líbí se mi, jak to máš napsané, nemáš to ani přehnané, píšeš realisticky.. to se mi líbí, moc hezké :)

6 holky-pisou | Web | 14. prosince 2009 v 20:45 | Reagovat

Pááni, to bylo tak smutný

7 KáJinka | Web | 1. ledna 2010 v 23:03 | Reagovat

je to fakt hezký a smutný.. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama